Zpět
Kristián 2023
Kristián se narodil přirozeně po bezproblémovém těhotenství v říjnu 2017. Byl usměvavé, čiperné, pohodové miminko. Třetí dítě v rodině.
Na Velikonoce 2018, když mu bylo šest měsíců (pro představu dvěma starším sestřičkám v tu dobu dva a tři a půl roku) prodělal mrtvičku – ucpala se zúžená cévka v mozku, o které jsme do té doby neměli ani potuchy. Ráno na Velikonoční pondělí se probudil fialový, třásl sebou a škubalo mu v paži a v obličeji. Hned jsme samozřejmě jeli na pohotovost (předpokládali jsme nejspíš astmatický záchvat nebo něco takového spojeného s dýcháním). Než jsme tam dojeli, už dýchal klidně, jen byl apatický a čas od času mu zaškubalo v obličeji. Jelikož si u miminka nevšimnete běžných symptomů jako u dospělého, a zrovna mrtvičku vážně nikdo nepředpokládá, přišli lékaři na příčinu až po třech dnech. Z nemocnice jsme odcházeli po měsíci s těžkou levostrannou hemiparézou, povislým koutkem, odumřelou oblastí pravého spánkového laloku a symptomatickou epilepsií.
Náš rodinný život dostal mrtvičkou pořádnou ránu. Od Týnkovy příhody žijeme rychle. Na prostoje není čas. Podle neurologů je poškození cvičením ovlivnitelné, takže jsme se rozhodli, že se do toho opřeme. Často se píše o plasticitě mozku, jak jsou děti tvárné, všechno se naučí, doženou atd…. No. Mozek tvárný určitě je. Ale i dítě má svou vůli a kromě pohybů prováděných při cvičení se hýbe i samo od sebe, a samozřejmě úplně jinak, než by dospělý chtěl a potřeboval. Výsledek toho je, že ačkoli od malinka procvičujeme, vojtujeme, fixujeme, protahujeme, trénujeme, dojíždíme na nejrůznější procedury, koně, terapie, plavání (prostě se náš život změnil v závody v honbě za plnohodnotným životem bez fyzických omezení) přetrvává u Týnka stále středně silná spastická hemiparéza.
Teď v říjnu mu bylo šest let. Je z něj šikovný, neskutečně zapálený a bojovný kluk, který se od ničeho nenechá odradit. Mentálně je naprosto v pořádku. Čile se zapojuje v kolektivu, chodí do běžné školky (s asistentem) a má tam plno kamarádů. Dokáže udělat skoro všechno. Jen to „všechno“ dělá stále po svém, technicky špatně. Jak roste, začíná být jasné, že některé ztráty už nedoženeme.
Zhruba před dvěma lety jsme spolu zastavili v Podbořanech u obchodu na místě pro invalidy. Jak jsme se blížili ke vchodu, všimli jsme si, že nás pozoruje nějaký zamračený pán. To se nám celkem stává. Mladá rodina s dětmi na místě pro invalidy úplně bije do očí. Už už jsme si chystali vysvětlování, že skutečně na invalidech stát můžeme, protože to skotačící děcko skotačí jen prvních pár metrů, než ho začnou bolet nožičky, a ano, skutečně má ZTP a my tam skutečně stát můžeme… když nám pán vzal vítr z plachet. Představil se jako Luboš Jirka, řekl, že je z SCK Asteria Dubí, dělá paracyklistiku a jestli nechceme dát kluka na sport, že ho bude trénovat. A my jsme samozřejmě chtěli. Protože jsou nabídky, které se neodmítají.
partneři:
